Historie výroby skla v České Republice

Historie výroby skla v Čechách

Sklářství má v Českých zemích hlubokou a dávnou tradici. Zčásti za to vděčíme vhodným přírodním podmínkám, které na počátku skýtaly téměř vše potřebné pro výrobu skla. Především to však byla zručnost a pracovitost sklářů, kteří dodávali svým výrobkům vynikající vlastnosti. Podnikaví obchodníci pak učinili z českého skla bez přehánění celosvětově známý pojem.

Dnes je pro nás běžnou součástí života, ať už jako součást budov, osvětlení či stolování. Původně však bylo sklo luxusním materiálem, který se získával náročným procesem známým již 3000 let před naším letopočtem. Dobou velkého rozkvětu sklářství byl středověk. Sklo se v Čechách vyrábělo podle archeologických dokladů od druhé poloviny 13. století. Sklářská výroba se soustředila v lesnatých oblastech, neboť k tavbě bylo potřeba velkého množství paliva. Ještě z 18. století jsou doložené případy, kdy se sklárna po vytěžení přilehlých lesů stěhovala na nové místo. 

Výrobou skla se ale začali zdejší lidé zabývat již v raném středověku. Od 8. století se obyvatelé českých a moravských hradišť pokoušeli vyrábět drobné šperky a nádobky. Výrobky byly zprvu poměrně primitivní, ale s postupující dobou se zdokonalovaly. Zejména ve 13. století pak začali do Českého království přicházet němečtí kolonizátoři, kteří bohatě přispívali svými znalostmi o výrobě skla. Hluboko v pohraničních hvozdech zakládali mnoho nových hutí, které se zabývaly výrobou tzv. „pateříků“ – růžencových korálků. Objevovaly se první zdobné číše, poháry, konve a džbány, které však byly výsadou jen těch nejzámožnějších vrstev. V době vlády Karla IV. se zhotovovaly typické vysoké flétnovité číše, zdobené nálepy. Novinkou bylo také okenní sklo - vitráže, které bylo určeno prakticky výhradně pro kostely, kaple a paláce.

Období renesance přineslo do Českého prostředí řadu převratných změn. Za vlády Habsburků se Čechy znovu otevřely vstříc jihu a západu Evropy, což podnítilo čilou obchodní a kulturní výměnu. Podnikavá šlechta podporovala na svých panstvích rozvoj výnosných řemesel, mezi něž patřilo také sklářství. Byli zváni zkušení skláři ze Saska, kteří zakládali nové hutě v pohraničních horách, především v Lužických a Jizerských horách, v jižních Čechách a o něco později také na Moravě, především v Jeseníkách. Nejdůležitější roli hrály sklářské rody Schürerů, Wanderů, Preusslerů a Friedrichů. Svými výrobky se snažili napodobit práci špičkových benátských sklářů, ale zároveň také pokračovali v již zavedených typech a tvarech.

Vrchol renesančního skla v Čechách nastal za doby panování císaře Rudolfa II. Bylo zdokonaleno zdobení skla malováním, ale oblibu nejvyšších vrstev si získaly také poháry zdobené dokonalou rytinou. Na dvoře panovníka působil talentovaný rytec Caspar Lehmann, který položil základy pozdější české tradice rytí do skla.

Třicetiletá válka zasadila českému sklářství těžkou ránu. Hutě padaly za oběť válečnému pustošení, nebo byly zavírány pro nedostatek surovin a pracovních sil. Mnoho kvalifikovaných sklářů zahynulo v důsledku válek nebo epidemií. Někteří museli nedobrovolně opustit zemi kvůli svému protestantskému vyznání, nebo konvertovat ke katolictví. Poté, co válka v roce 1648 skončila, trvalo ještě několik desetiletí, než se výroba skla vrátila na někdejší úroveň.

Tehdejší výroba skla vyžadovala opakované tavení, drcení a přetavování směsi sklářských písků, aby vzniklo alespoň hrubé sklo charakteristické nazelenalou barvou. Mnohem lepšího výkonu dosahovaly skzlářské pece s vnitřním roštem, které se v Čechách rozšířily v průběhu 16. a 17. století, kdy poptávka po skle vzrostla. Sklářská pec však byla ještě v 18. století stavbou dočasnou. Zhruba po půl roce ji museli skláři nechat vyhasnout a kupoli pece pak opravit, nebo zcela strhnout a vybudovat novou. V 19. století se zvětšil počet pracovních otvorů, kterými se dovnitř vkládaly suroviny pro výrobu skla. Efektivita práce navíc vzrostla zavedením generátorů, které vytápěly pec, a umožňovaly tak tavit sklo pětkrát do týdne. Ve 20. století pokračovalo šíření průmyslových inovací, ale výroba řemeslného a uměleckého skla dodnes vyžaduje vysoký podíl ruční práce a sklářské dovednosti.

Sklo se dříve objevovalo zejména v zámeckých interiérech od počátku budování rezidencí tohoto typu v 16. století jak v podobě užitkové, tak umělecké. Už základní vybavení panských sídel vyžadovalo tabule do oken z plochého skla. Díky svým optickým vlastnostem bylo sklo používáno při výrobě luxusních svítidel, která vévodila reprezentativním interiérům. Častá byla také zrcadla, celoskleněná benátská nebo v dřevěných rámech, které mohly být bohatě vyřezávané a zlacené. Aristokratická společnost s oblibou pořizovala luxusně zdobené stolovací a dekorační předměty ze skla. Jejich povrch byl zdoben emailem, brusem a využívalo se také různé barevnosti skelné hmoty, ta se barvila od žlutých odstínů, přes červené, růžové, zelené, modré až po černou. 

Od 17. století bylo běžné také nakupování a převážení sklářského polotovaru z Brd, Posázaví a Šumavy do severočeské České Lípy a okolí, kde se z něj vyráběly výsledné produkty. Od středověku se tak držely tradiční sklářské oblasti v Krušných horách, Orlických horách, Lužických horách, v části Beskyd, Jeseníků a na Šumavě. 

Majitelé panství rozvoj sklářství velmi podporovali, protože šlo o výnosné podnikání. Věhlas českého křišťálu rychle rostl, protože obchodníci s ním podnikali stále delší a odvážnější obchodní výpravy za hranice Českého království. Největší zásluhu na tom měli podnikatelé z oblasti Nového Boru. Na počátku 18. století se české sklo stalo v Evropě natolik populární, že začalo z trhu vytlačovat benátské výrobce. Dokonce samotní Benátčané hledali způsoby, jak napodobit výrobky „na český způsob“.

V 18. století bylo české sklo a dovednost zdejších sklářů natolik vyhlášená, že byly vydány patenty rušící jejich tovaryšské vandry a zakázáno stěhování z Čech. Na počátku 19. století pak české sklářství prošlo krátkou krizí, která však předznamenala následnou konjunkturu tohoto odvětví ve třicátých a čtyřicátých letech 19. století, kdy byly oblíbené hlavně produkty z českého barevného skla. Společně s rozvojem průmyslu se v druhé polovině 19. století zvětšil v české sklářské produkci podíl průmyslového a užitkového skla, výroba skleněné bižuterie a korálků. 

Dnes je sklářský průmysl soustředěný především v severních a v severozápadních Čechách. Méně náročné provozy technických typů skla však najedeme také v Karlovarském, Plzeňském, Středočeském kraji, na Vysočině, na severní a jižní Moravě. Zajímavostí je také výroba skleněných vláken v Pardubickém kraji.

Typickým způsobem dekorování skal u nás je rytí a broušení skla. České broušené a ryté sklo dosáhlo vrcholné popularity mezi lety 1720-1750, kdy prakticky ovládlo většinu světového trhu s luxusním nápojovým sklem. Rytí do skla se v Čechách rozšířilo na přelomu 16. a 17. století díky oblibě takové výzdoby na dvoře Rudolfa II. V pramenech se rytí a broušení uvádí pod souhrnným názvem „řezání“ a stalo se základní výzdobnou technikou barokního skla. V Čechách se ryté a broušené sklo hojně produkovalo až do poloviny 18. století, kdy zájem o ně poklesl, protože se do obliby dostaly jiné formy dekorace skla. Například zlacení. Zlacení se provádí na povrchu skla pomocí vpalování zlaté pasty. Zlacení se kombinovalo s dalšími výzdobnými technikami. Malování skleněných nádob se původně používalo k zakrytí defektů skla vznikajících během nedokonalého výrobního postupu. Pro stolní sklo se používala výhradně technika malby za tepla, která vyžaduje fixaci motivů vypálením. Tato technika byla hojně rozšířená v 16. století, 

V druhé polovině 18. století začala zlatá éra českého křišťálu poněkud upadat. Odbyt klesal kvůli měnícímu se vkusu zákazníků, četným válkám i drahým surovinám. Rokokový styl hledal zálibu v rozpustilých barevných motivech, a proto se znovu rozvíjelo umění malby na sklo. Teprve konec válek v roce 1815 přinesl změny k lepšímu. Z Vídně se rozšířil uvolněný a domácký styl, zvaný biedermeier. Skleněné zboží nyní již nebylo pouze výsadou panovníků, šlechty a bohatých měšťanů, ale konečně bylo běžné i mezi širšími vrstvami. Sklo biedermeieru se vyznačovalo novými barvami a nápaditými tvary. Technologové přicházeli s novými technologiemi barvení skla. Friedrich Egermann z Nového Boru vynalezl recept na výrobu žluté a červené lazury. Uvedl také nový typ skla, napodobující polodrahokamy – lithyalin. V jižních Čechách se zase vyrábělo neprůhledné černé a červené sklo, zvané hyalit. Tyto novinky postupně zajistily českým sklárnám opět čelní místo mezi světovými výrobci.

Období po roce 1850 se vyznačovalo střídáním celé škály uměleckých stylů a módních vln. Jejich společným jmenovatelem byl návrat ke stylům minulosti. Tak přichází druhé a třetí rokoko, neogotika, neorenesance a neobaroko. Hutě v Čechách a na Moravě obratně reagovaly na měnící se vkus, takže se dokázaly vyrovnat konkurenci ze zemí západní Evropy. Přesto si jejich výrobky udržovaly špičkovou úroveň a kvalitu, což dokládají četná ocenění, získaná na světových výstavách v Evropě i v USA.

První světová válka v letech 1914-1918 způsobila v oboru sklářství těžké ztráty. Mnoho sklářů bylo odvedeno na frontu, nastal nedostatek surovin, byl znemožněn vývoz do zahraničí, a tak mnoho skláren muselo ukončit provoz. Jedním z mála podnětů k výrobě byly vojenské zakázky poptávající sklo pro válečnou techniku.

Když „Velká válka“ skončila a Československá republika získala samostatnost, zdědila více než 90% sklářského průmyslu bývalého Rakouska-Uherska. Obchodní kontakty se obnovily a sklárny v pohraničí se opět vrátily do pozic celosvětových vývozců skla. Protože se jednalo o většinou německojazyčné oblasti, usiloval československý stát o podporu vzniku sklářství také v českých regionech. Nejdůležitějším projevem tohoto úsilí byl vznik sklářské školy v Železném Brodě v roce 1920. Ztráta pohraničí v roce 1938 doslova roztrhla tradiční sklářské oblasti vedví. 

Již v roce 1945, několik měsíců po konci války, byl sklářský průmysl zestátněn. Mnoho bývalých sklářských podnikatelů, odborníků a pracovníků německé národnosti bylo odsunuto do zahraničí, a jejich továrny byly hromadně zařazovány do státních podniků. Vývoz byl sjednocen pod značkou Skloexport. Nové renomé si čeští skláři získali na výstavě EXPO v Bruselu v roce 1958. Od té doby bylo sklo podporováno jako charakteristický vývozní artikl reprezentující Československo jak v rámci východního bloku, tak i v západním světě. V oblasti velkoprodukce nastalo zavádění plně automatizované výroby, zaplňující trh jednoduchými vzory, zatímco tradiční ruční výroba částečně ztratila konkurenceschopnost. To bylo jedním z hlavních důvodů, proč se v 80. letech projevila určitá stagnace sklářského oboru.
V období po roce 1989 došlo k výrazným změnám. Velké státní podniky se ve vlně privatizací přeměnily na nové, více či méně úspěšné firmy. Řadě z nich se podařilo dosáhnout evropského, ba i světového významu.

Největší objem výroby dnes představuje ploché sklo pro stavebnictví a dopravu, následované obalovým sklem pro potravinářství a chemický průmysl. Významný podíl má produkce speciálního technického skla, zejména přesné optiky nebo laboratorní techniky. Nicméně v České republice se stále daří také výrobě běžného i luxusního dutého skla, dekorativního skla a moderních svítidel.

Výtvarný styl se konečně zbavil zábran, které na něj kladla doba minulá, a začal se rozvíjet v nebývalé škále tradičních i moderních uměleckých stylů. Doba přeje otevřené výměně zkušeností mezi domácími a zahraničními řemeslníky a umělci. Mnozí se opět vrací k tradičním technikám ruční výroby a nacházejí nové způsoby jejich využití.